Jak prožíval juniorské mistrovství světa Milan Obořil

Poprosil jsem Obiho (Milanova přezdívka), jestli by se s námi nepodělil o své zážitky z jeho prvního mezinárodního startu, kterým bylo juniorské mistrovství světa, kde vybojoval bramborovou medaili v kategorii do 75 kg.

Pátek

Budík mi zazvonil ve 4 hodiny ráno. Mé první kroky z postele směřovaly k váze, která ukazovala příjemných 71,8 kg. Byl jsem spokojený, protože jsem věděl, že budu moci hodně cukrovat. V 5:30 hodin jsme s mým kamarádem a zároveň dalším reprezentantem Tomášem Horákem dorazili do Brna, kde byl domluvený sraz celé naší výpravy. Cesta probíhala bez problému, až na velmi dlouhé čekání na letišti ve Vídni, které nás velmi unavilo. Můj zážitek z prvního letu byl nepopsatelný. Na letišti v turecké Antalyi nás vyzvedl předem domluvený autobus a dopravil nás do překrásného hotelu. Dlouhou dobu jsme čekali na přidělení pokoje, jelikož jsme přijeli jako poslední výprava. Rychle jsme na sebe hodili plavky a spěchali na prezentaci, kde nás zvážili a změřili. Poté jsme se odebrali do pokoje ke spánku, abychom nabrali síly na semifinále.

Sobota - semifinále

Z příjemného spánku mě probudil zvuk budíku. Když jsem na displeji uviděl datum 11. 12. 2010, uvědomil jsem si, že dnes je můj velký den! S (ne)chutí jsem posnídal samotnou rýži s jednou dcl kávy. Následovalo vzájemné umývání a mazání s barvou Jan Tan. Jelikož jsme tuto barvu používali poprvé, měli jsme strach, aby dobře chytla a náš sen neskončil ještě dříve, než začal. V 10 hodin jsme se odebrali do budovy, kde se konal semifinálový závod. Požití piškotů s trochou džemu pro nás bylo jako bonboniéra. Jako první se na pódiu objevili závodníci z kategorie klasické kulturistiky a my se mohli začít rozcvičovat. Bylo to tu. Ohlásili sportovní kulturistiku do 75 kg. Kupodivu jsem nebyl vůbec nervózní a závod jsem si plně užíval. Kvůli velkému počtu účastníků jsme dlouho stáli v základním postoji, což bylo pro mě velmi náročné. Proběhlo porovnávání základních póz. Přestože anglicky nerozumím, nespletl jsem jedinou pózu. Trenéři řekli, že bych mohl bojovat i o medaili, byl jsem spokojený a šel jsem poobědvat rýži a poslední dcl kávy. Po večerní poradě s trenéry jsme se dozvěděli, kdo půjde do finále a pak cukrovali racio chlebíčky a odpočívali.

Neděle - finále

V tento den se mi vstávalo mimořádně dobře. Věděl jsem, že rodinu a přátele jsem nezklamal a že mě už teď jsem pro ně absolutní vítěz. Ještě před snídaní proběhla kontrola ranní formy, kde jsem se dozvěděl, že už jsem dost vysušený a můžu si dát rýži s džemem, jednu mandarinku a těsně před závodem jsem už mohl jíst i čokoládu. Před závodem mě museli znovu natřít, protože barva se mi smyla. Na pódiu jsem stanul opět po „klasikách“. Jako první proběhlo pózování základních póz a hned potom volné sestavy. Shlédl jsem konkurenční sestavy a vydal se na pódium. V rozcvičovně jsem byl velmi nervózní, ale na pódiu nervozita opadla. Snažil jsem si to užít, jak to jen šlo. Přestože mi pustili hudbu o 5 vteřin dřív a já musel vynechat dvě pózy, zahrál jsem to obstojně. Po poslední kategorii, která byla nad 75 kg, následovalo vyhlášení. Nervy pracovali, viděl jsem, že moje kategorie je velmi kvalitní. Nakonec jsem obdržel bramborovou medaili, se kterou jsem velmi spokojený :) V 11hodin večer se konal raut, kde jsme se všichni sešli, jedli, popíjeli a oslavovali úspěchy.

Pondělí

Dunivé zvuky linoucí se z mého břicha mě nenechali dále spát, a tak jsem se šel nasnídat, až mi bylo špatně. Odpoledne jsme si s ostatními prošli celý hotel a vydali se na pláž. Počasí se celkem umoudřilo a my přece nemohli odletět z Turecka bez toho, abychom se neokoupali v moři. Úkol jsme všichni zdárně splnili a potom jen celý den udržovali své žaludky plné až k prasknutí. Tolik jídla, dobrůtek a vůbec všeho co jsme posledních několik týdnů nemohli ani ochutnat!

Úterý

Den odletu. Naposled jsem z hotelového okna pohlédl na moře a vydal se na snídani. Všichni už byli sbalení, včetně mně, a tak se mohlo odjet zpátky domů. Tyto dny byly pro mě naprosto nepopsatelným zážitekem, který však doufám, si příští rok zase zopakuju ;-)