Milan Šádek slaví 21. narozeniny aneb konec juniorské etapy

Už se stalo pravidlem, že v den svých narozenin zveřejním článek, jehož obsahem je hodnocení předchozího roku včetně uvedení předběžných plánů na další rok. V den svých 19. narozenin se článek jmenoval Milan Šádek - od dětství po stříbro z MS a jsou v něm zachyceny snad všechny nejdůležitější události z mého kulturistického života od narození po 19. narozeniny. Přesně před rokem se na stránkách objevil melancholicky laděný článek pod názvem Milan Šádek slaví 20. narozeniny – shrnutí kariéry . Bylo to poměrně náročné období, kdy to vypadalo, že sezóna 2008 byla moji poslední. Po finanční stránce to vypadalo velmi špatně, došla ta správná motivace a studium na vysoké škole mi jasně ukázalo, že dělat sportovní fakultu a zároveň sport na vrcholové úrovni je velmi obtížné. Navíc jsem si čím dál víc uvědomoval, jak se od ostatních spolužáků liším. Zatímco oni každý zápočet nebo zkoušku nějak oslavili, tak já si tohle nemohl dovolit. Už jsem si taky chtěl užít trochu zábavy.

Zásadní událost, která ovlivnila můj život

Nevím proč, ale asi jsem si za ten čas tak moc zvykl na svůj odlišný styl života, že na diskotékách a v barech jsem se necítil moc příjemně. Neuměl jsem si užívat jako ostatní. Takto jsem strávil asi měsíc a pak nastal obrovský zlom, protože jsem potkal Vláďu Pajiče. Ani nevím jak to vyjádřit, ale jsem nesmírně rád, že se to stalo. Vláďa se mě ptal, jak to vidím na příští rok s kulturistikou a když slyšel, jak na tom jsem a že asi budu končit, tak mi nezávazně nabídl, že pokud chci ještě soutěžit, tak mi pomůže. Když tohle teď píši, uvědomuji si, že jsme se dříve tak moc neznali, a přesto mi udělal takovou obrovskou nabídku.

Zvážil jsem situaci a uvědomil si, že mě čeká ještě jeden, ale už poslední rok v juniorské kategorii! A když jsem dostal takovou obrovskou příležitost od Vládi, musel jsem ji využít. Kdybychom se nepotkali, a on mi neudělal ten návrh, určitě by můj rok 2009 vypadal naprosto jinak. Díky Vláďo!

Vůbec poprvé jsem měl trenéra, jestli to tak vůbec můžu nazvat. S Vláďou jsme totiž neřešili pouze tréninky, přípravu, ale dokonce mi vozil maso, kupoval permanentky do posilovny, dával doplňky a domluvil mi s Bárou Benešovou suplementy All-Stars na celou dobu přípravy!

Jarní soutěže

Díky perfektním podmínkám jsem se rozhodl poslední juniorský rok co nejvíce využít, proto jsme se rozhodli startovat na všech soutěžích. Jediným handicapem byla škola, která byla opravdu vysilující a nakonec se to výrazně podepsalo na výsledné formě. Mistrovství Moravy jsem sice ve své kategorii nad 77 kg vyhrál, ale v absolutce mi to vrátil Petr Bartoš. Proč vrátil? Protože jsme spolu už jednou stáli na prknech a to v roce 2006, ještě ve starším dorostu. Peťa sice neměl tolik svalové hmoty jako já, ale zato měl neskutečnou formu. Stejná situace se opakovala na mistrovství republiky, jenže Petr navážil víc než na Moravě a tak šel do nejtěžší kategorie za mnou. Takže z republiky jsem si odvezl pouze 2 stříbrné medaile. Ta druhá stříbrná byla z kategorie fitness, do které jsme se s Peťou ještě vešli a on i v této kategorii zvítězil.

ME v Rumunsku

Před Mistrovství republiky jsme nastoupili na soutředění do Bolatic a hned ještě ten den po skončení republiky jsme jeli zpět a odtrénovali jsme nohy. Opravdu nezapomenutelný trénink, hlavně s plnými žaludky z KFC… Týden před Evropou byl brutální, opravdu. A náročná byla i cesta do Rumunska, protože jsme jeli horší (strašnou!) cestou. V autě jsme měli kolem 36 stupňů, k tomu všichni odvodnění a takto jsme jeli snad 12 hodin. Myslím, že právě tohle cestování se nejvíce podepsalo na našich formách, které nebyly ideální. I když jsem na Evropě skončil na 6. místě, tak tuhle soutěž jsem si alespoň dobře užil s perfektním týmem :).

Poslední příprava na juniorskou soutěž

Na ME mě brala dopingovka a měl jsem opravdu problém „načůrat“ potřebných 75 ml moči. Během asi 3 hodin jsem do sebe naléval vodu, a když jsem už měl vypitých 7 litrů, tak jsem přestal, protože už i to bylo obrovské množství tekutin naráz. Pak jsem čekal, až jsme v místnosti zůstali už jen já, Michal Tosecký a dopingoví komisaři, tak jsem po několika pokusech ze sebe dostal těch 75 ml a mohl jít. Proč tohle vůbec zmiňuji? Protože pokud vás bude po soutěži kontrolovat dopingovka, raději s nimi zůstaňte přes noc a pomaleji popíjejte, jinak si můžete ublížit. Mě samotného to poznamenalo na několik měsíců. Necelé 3 měsíce po této události moje tělo pořád drželo velké množství vody v podkoží a necítil jsem se nejlépe. První měsíc jsem občas cítil i ledviny..

S přípravou na mistrovství světa jsem začal asi 3 týdny po ME. Tentokrát jsem nechtěl nic podcenit a dělal vše na 100% a někdy bohužel i víc (zmíním se později). Ani školu jsem nenechal zasahovat do přípravy, tak jsem si pečlivě vybral předměty, které jsou nutné, a ostatní posunul do jarního semestru a budu to teď muset vše dohánět. Příprava trvala 17 týdnů a začínal jsem s hmotností 87 kg. Na soutěži jsem měl přesně 75,0 kg. Jenže hned z počátku přípravy se objevila překážka – nemohl jsem shodit. Moje tělo bylo pravděpodobně už „přezávoděné“ a organismus unavený, že nereagoval na dietu ani aerobku. Jenže já doufal, že tělo nakonec ustoupí a poleví… Stále jsem přitvrzoval, až jsem po pár týdnech byl 3x denně v posilovně. Ráno na lačno v 6:30 jsem měl 45 minut aerobky, poté škola, odpoledne trénink a 30 minut aerobky, zpět do školy a večer mě čekal poslední trénink s 30-45 minutami aerobky… Docela šílené, já vím… Taky mám teď k aerobkce odpor! :) Nemohl jsem pochopit, proč když jsem měl tak obrovský energetický výdej a velmi malý příjem, tak že jsem neshazoval.

Nicméně jsem v tomto režimu byl přes 2 měsíce a blížila se nominace, která byla součástí Pražského poháru, kde jsem plánoval startovat. Ale forma byla žalostná, tak jsem 2 týdny před nominací udělal drastickou změnu. Místo 3 aerobních aktivit jsem zařadil jen jednu a tréninky zůstali stejné, tedy 2 jednotky denně. Zvolnil jsem tréninkové tempo a začal používat co největší váhy. No a během pár dní bylo vidět, že tělo perfektně reaguje. Myslím, že se probralo a to co jsem měl natrénováno mi „dojelo“. Nakonec jsem se v Praze nominoval, vyhrál svoji juniorskou kategorii a v kategorii mužů do 80 kg jsem skončil 2. za Davidem Plachým. Takže úspěch.

Na poslední 2 týdny, které zbývaly do MS, jsem trénink ještě víc upravil. Aerobku jsem vypustil úplně a tak jsem trénoval pouze 2 fázově. Měl jsem motivaci z úspěchu na Pražském poháru a na provedenou změnu tělo reagovalo ještě lépe. Nakonec z toho byla životní forma, s kterou jsem byl vážně spokojený. Do Polska jsem jel spokojený s pocitem, že jsem udělal maximum. Věděl jsem, že pokud nic nepokazím, bude to dobré. Jenže jsem pokazil…. V semifinále jsme se natírali sami a na to jsem doplatil. Navíc jsme neměli dostatek barev, tak jsem trochu šetřil a to byla velká chyba! Když jsem se vrátil z pódia, všichni říkali, že ta barva byla strašná, že jsem se úplně ztrácel. Později jsem zjistil, že kvůli špatné barvě mě rozhodčí dávali až na 3. místo! Naštěstí ve finále se začíná s čistým štítem, takže jsem se z této chyby mohl poučit. Domluvil jsem se s rodičema, že se na moji poslední soutěž přijedou podívat a podpořit a že s nimi pojede i můj skvělý kamarád a trenér Vláďa.

Na finále jsem se nechal namazat přímo od svého trenéra Vládi a udělal jsem dobře. Konečně jsem se cítil ve své „kůži“ :). Forma se ještě zlepšila, stejně tak Lukášovi Topinkovi, s kterým jsem se podle všech přítomných měl poprat o zlato. Každý říkal, že rozhodnutí bude nejspíš hodně těsné a možná rozhodne volná sestava. V sestavě jsem si věřil, protože jsem si na ni dal opravdu záležet a nepodcenil ji. Dokonce jsem ji tvořil za pomoci Slávka Vinogradova a Vítka Sahuly. Každopádně když došlo na vyhlašování a jediný závodník, kterého jsme považovali za konkurenci, si šel pro bronz, tak jsme stáli na pódiu jen já a Lukáš… Věděl jsem, že medaile z MS je obrovský úspěch, ale už jednou jsem skončil druhý a já ten titul opravdu konečně chtěl. Ale Lukáš opět zvítězil, já si šel pro druhé místo. Když nám ukázali výsledkovou listinu, tak mě to hodně zamrzelo, neboť po stejném množství bodů ve svalovém rozvoji opravdu rozhodla právě volná sestava (7:9). Na příští soutěž budu mít takovou sestavu, že i kdyby byli rozhodčí hluší a slepí, tak bude nejlepší :).

Přestože jsem dosáhl velkého úspěchu, pořád se mi nepodařilo získal titul mistra světa. A tohle je a stále bude něco, po čem budu vždy toužit.

Dnes, 18. prosince je mi 21. Závodník může soutěžit v juniorech ještě v kalendářním roce, kdy dosáhne věku 21. Mě tohle pravidlo přidalo tedy 13 dní, škoda…. Na druhou stranu soutěžím od roku 2003 a hlavně za poslední dobu toho mám hodně. podzim 2007 – podzim 2008 – jaro 2009 – podzim 2009. K tomu sportovní fakulta, což je taky fyzicky velmi náročné studium.

Co dál?

V roce 2010 mě na prknech v kulturistice určitě nikdo neuvidí. Nejbližší možná varianta je rok 2011. Teď potřebuji hlavně dohnat školu a odpočinout si. Trénovat budu určitě stále, bez toho si nedovedu představit život, ale už to bude volnější. V roce 2010 plánuji udělat několik věcí. Dohnat školu, udělat si trenérskou licenci a také se mi možná povede splnit další sen – navštívit Kalifornii. V každém případě budu na vše více času, tak bych snad i mohl konečně potkat nějakou holku.

Vyčerpávající poděkování

s Robinem Sedlaříkem a jeho synem

Závěrem musím poděkovat alespoň těm nejdůležitějším lidem, kteří mi pomohli. Začnu hned od začátku. Jsem rád, že jsem začal trénovat v posilovně Olympia Zlín, kde mi Michal s jeho otcem Stanislavem Krčkem umožnili trénovat a připravovat se na první soutěže. Zároveň mi v začátcích radili s tréninkem i přípravou na soutěže. A vůbec, Michal byl tím člověkem, který ve mně spatřil potenciál a přišel s tím nápadem, jít soutěžit. Hodně velkou podporou a tahounem byl i můj kamarád, spolužák Jarda Chomič, který byl několik let mým sparing partnerem, na kterého byl vždy spoleh, a mohl jsem v tréninku jít do maxima. Poté jsem začal v rámci podpory dostávat vitamíny, minerály a kloubní výživu od firmy JML, kterou užívám stále. Je pravda, že na klouby jsem dosud nic jiného než jejich přípravek nebral a nikdy jsem s nimi neměl problém. Velký přínos pro kulturistický život měly tyto stránky. Za ně vděčím hlavně programátorovi pod přezdívkou Bugs a autorům, kteří z nadšení pro tento sport přispívali svými články. To byli hlavně Sucho a Objemák. Právě díky webu jsem získal prvního opravdového sponzora, firmu AminoMax. Přestože je to poměrně neznámá firma, tak celou přípravu na MS 2007 jsem používal jejich suplementy v královských dávkách. Pamatuji si, že právě díky AminoMaxu jsem si poprvé dopřál glutamin. Je to značka sice neznámá, ale za to kvalitní a moc jim vděčím, že mi pomohli, i když jsem byl bezejmenný závodník a ostatní mě přehlíželi. Poděkovat musím také Lukášovi Roubíkovi, který mi pomohl se dostat na soustředění do Bolatic, a tím jsem se seznámil s trenérkou Lídou Čížovou. Díky tomuto jsem „zapadl“ do kolektivu závodníků a dostal příležitost zúčastnit se nominace. Čili další důležité osobnosti pro mě jsou státní trenéři Lída Čížová s Martinem Novotným. Oba dva si se mnou dost užili na soustředěních i na soutěžích :). Po přechodu do Brna mi ochotně poskytl útočiště Miloš Pavlů ve svém fitku na Kraví hoře. Jenže pro mě to bylo hodně vzdálené, téměř přes celé město, tak jsem hledal alternativu a našel. Zkusil jsem tedy nejbližší a zároveň velkou posilovnu Big 1 Fitness, kde jsem se díky Jiřímu Řehůřkovi dostal do závodního klubu a mohl trénovat bez placení. Pár měsíců poté jsem potkal právě Vladimíra Pajiče a přešel do Best Fitness. Jak jsem o Vláďovi psal, opravdu si ho moc vážím nejen jako přítele, ale i jako trenéra. Je takovým mým kulturistickým tátou :). Jsem rád, že mám takové štěstí na skvělé lidi a těch jsem v letošním roce 2009 měl kolem sebe hodně. Jedním z nich je i Bára Benešová a její sponzoring od All-Stars. Bára mi pomohla nejen se suplementy, ale když jsem měl platit velmi vysoké startovné, tak mi na něj přispěla vysokou částkou. To byla pro mě veliká pomoc. Další velkou finanční injekci jsem dostal od kamaráda z posilovny F1, Robina Sedlaříka, který mi pomohl doslova z dobré vůle. Když už jsem naťukl fitko, tak moc děkuji Karlovi Fénikovi, který mě už několik let podporuje a do jeho Fitcentra F1 mi umožnil VIP vstup. Dalším „pomocníkem“ je Michal Strapek a díky menší spolupráci s ním si můžu občas dovolit pořídit oblečení od GASPu, na které jsem se stal skoro závislý. Všem jmenovaným tímto moc děkuji, za jejich pomoc k dosažení výsledků, které jsem dosáhl.

Milan (20 let) a Milan (40 let) Šádek

Samozřejmě děkuji všem, kteří fandili. A bylo vás opravdu hodně, z čehož mám radost. Taková podpora mi dodávala další motivaci! Na závěr zmíním rodinu. Babička, i když měla občas strach o mé zdraví, tak mi vždy fandila a podporovala. Ale vůbec největší podporou mi vždy byl můj táta, brácha, máma a i když nepatří přímo do rodiny, tak i Broňa Václavek. Jsem moc rád, že tento poslední rok byl opravdu tak povedený a nezapomenutelným zážitkem bylo, když jsem stál na pódiu se svým tátou. Když jsme se letos připravovali na mistrovství ČR, tak jsem na něj byl opravdu pes. Pořád jsem ho kontroloval, byl na něj někdy až přehnaně hrubý a… prostě jsem to občas přeháněl. On to všechno v rámci možností toleroval a dřel. O to větší radost jsem měl, když se tohle peklo vyplatilo a můj táta se stal absolutním vítězem masters. A později, na Pražském pódiu jsme spolu byli přímo v kategorii... Kolik lidí může říct, že závodili se svým tátou? Já můžu :)

Další velkou událostí bylo, že si brácha zkusil stejnou cestu, jako já – kulturistiku. Tím impulzem bylo, když táta a já jsme spolu celou přípravu prožívali a pak soutěžili. Když nás poté Patrik viděl soutěžit, dostal motivaci a po MČR mi poslal sms s tímto textem: „Sice jsem v euforii a zítra budu mluvit možná jinak, ale máš na podzim sparinga brácho!“. Tuhle sms jsem nemazal a stále ji mám. Byl jsem zvědavý, jestli to zvládne. Stejně tak Broňa byl namotivovaný, proto jsme vymysleli: brácha s Broňou kondičáky, já s tátou mistrovství světa. Takže jsme byli všichni 4 v přípravě na podzim.

můj tým kondičáků - brácha a Broňa

Tátovi nakonec vypovědělo zdraví, proto si alespoň se mnou zašel na Pražský pohár a MS vynechal. Navíc startovné 450 Euro bylo příliš vysoké. Brácha to nakonec překvapivě dotáhl až na soutěž s pěknými umístěními. Ale je fakt, že jsem mu dal pořádně zabrat, ale on vydržel a forma tomu odpovídala. Stejně tak Broňa byl velmi úspěšný a měl takovou formu, až z toho naskakovala husí kůže. Kluci mi udělali radost a jsem rád, že byli tak pěkně nachystaní a jejich práce se zúročila. Jsem na ně na všechny hrdý.
A máma? :) Sice soutěžit nechce, ale přípravu nám všem doma tolerovala, za což ji musím taky poděkovat. Letos to prostě bylo velmi namáhavé, dlouhé, ale zase vydařené a zajímavé. K dokonalosti chyběly už jen ty 3 bodíky :)