MS juniorů 2007 očima Milana Šádka - finále

Neděle

2. prosince 2007, Maďarsko, Budapešť, hotel Hunor , v jehož pokoji v čísle 208 spí trojice juniorů. Jedním z nich je i najezený Petr Oplíštil, pro kterého tento den byl jiný než pro zbývající dvojici. Musím Peťovi poděkovat, protože když už tento den nesoutěžil, nevykašlal se na vše, ale přidal ruku k dílu a pomáhal. Konkrétně mně i Míšovi pomáhal s natíráním a taky mi pomáhal nosit moje tašky (měl jsem toho tolik, že sám bych s tím měl problémy), ale k tomu se dostanu později.

Zbývající dva, kteří byli ve stejném pokoji, byli finalisti MS, i když to ani jeden z nich nevěděl. Já jsem s tím sice tak nějak počítal, ale u Majkla to nebylo úplně jisté. Celý den nevěděl, jestli se už může napít a najíst nebo bude mít možnost dál bojovat.

Už si nepamatuji, v kolik hodin to bylo, ale vím, že tento den jsme měli sraz později, neboť zahájení finále bylo až v 14:15. Na snídani jsme opět měli rýži s džemem (ten jahodový byl super). Pak jsme zase sbalili důležité věci do batohů a tašek, jen s tím rozdílem, že tentokrát jsme brali i čokolády.

Autobus nás odvezl na místo a čekali jsme na zahájení, které se ještě opozdilo kvůli tomu, že zástupci nějakých dvou států, i když byli každou chvíli voláni, se ne a ne dostavit. Celkem se zúčastnilo něco málo přes 40 států a kolem 250 soutěžících z celého světa.

Na finále měli přijet už i moji rodiče společně s dalšími kamarády (jeden z nich byl i sponzor JML). Nemohl jsem se dočkat, až je uvidím, tak jsem je neustále vyhlížel. Nakonec po dlouhém bloudění Budapeští dorazili a já byl nesmírně rád, že budou u takové události, jenž je pro mě velmi důležitá. Máma mi napekla buchty a dovezli mi hodně sladkosti. Babička mi poslala po rodičích její koláče – byly výborné a bylo jich tak moc, že jsme je dojídali v autobuse ještě po cestě do naší vlasti .

Ale teď zpět k dění na šampionátu... Kolem jedné hodiny jsme se s Majklem dozvěděli, že oba postupujeme do finále. Už to jsem považoval za obrovský úspěch. Zároveň jsem měl i velkou radost z Majklovi účasti, protože si to vážně zasloužil. Je to opravdu neuvěřitelný dříč. Chvíli po příjezdu mých rodičů jsem s nimi udělal narychlo pár fotek a poté jsme s Míšou odešli připravovat se do šatny. Žena, která hlásila, za jak dlouho nastupují určité kategorie to trochu popletla, a najednou to vypadalo, že máme nástup a ještě jsme ani nebyli natření. Hned doběhla Lída, Martin, Slávek a nastalo rychlomazání :). Pak se uvedly věci na pravou míru a nakonec jsme měli ještě hodně času… Trenéři se vrátili na svá místa a Petr nám pomohl natřít zbytek. Po pár minutách odešla Majklova kategorie do zákulisí, kde se nacházel Slávek Vinogradov. Ten nám pomáhal s pumpováním, psychicky podporoval a před vystoupením ještě upravil barvu.

Za dalších několik minut konečně odvedli moji kategorii do zákulisí. Na to přiběhl i Martin Novotný s Lídou a říkali něco ve smyslu, že musím bojovat! Nastoupili jsme do řady a postupně po jednom se šlo na pódium předvést volnou sestavu. Já šel jako první a předvedl sestavu na hudbu z Pirátů z Karibiku. Když jsem si ji připravoval, myslel jsem na to, že klasická kulturistika je o estetice a ladnosti, proto jsem nezvolil nářezovou hudbu s drsným pózingem, ale spíše pomalejší hudbu. Když jsem později viděl výsledkovou listinu, došlo mi, že jsem se netrefil… Má sestava byla ohodnocena až třetím místem.

V zákulisí jsem se bavil se slovenskými reprezentanty Peterem Bellou a Patrikem Štiglicem. Tímto bych je chtěl pozdravit. Následně jsme odešli opět na pódium na závěrečné porovnávání. Opravdu jsem bojoval, slyšel jsem povzbuzování trenérů a i rodičů. Chtěl jsem prodat celý půl rok přípravy.

Pak nastala část soutěže, kterou mám nejraději a vždy si ji moc užívám – volné pózování. Minutu hraje hudba a můžeme si pózovat, co se nám zlíbí. Prostě super. Jenom mi to vždy velmi rychle uběhne.

A co se týče vyhlašování… Než se odešlo na vyhlašování, zjistil jsem, že kluk, co stojí vedle mě je Tamas Simon, loňský mistr světa.. Počítal jsem s tím, že to vyhraje.

Nastoupili jsme všichni na zadní část pódia. Stál jsem tam a očima přejížděl po hale. Uvědomoval jsem si, že je to MS a že právě teď se rozhodne o tom, jak velký to bude pro mě úspěch. Ani jsem to nečekal a najednou vyhlásili šesté místo. Zbystřil jsem, protože jsem nestihl zachytit jméno. Naštěstí jeden kluk z řady vystoupil a šel dopředu. Na pátém místě byl vyhlášen Patrik Štiglic. Říkal jsem si, čtvrtý na světě je sice super, ale je to tak blízko medaili… v tu danou chvíli jsem si šíleně přál, abych nebyl vyhlášen jako čtvrtý. Jakmile jsem uslyšel při vyhlášení 4. místa slovo Litva, měl jsem neskutečnou radost. Už bylo jasné, že jsem medailista MS na své první mezinárodní soutěži a také při první soutěži v juniorech. Zbyl jsem tam jen já, loňský mistr světa Tamas Simon z Maďarska a slovenský reprezentant Peter Bella.

Na místě třetím se umístil Tamas Simon. To mě docela překvapilo, protože jsem tak nějak počítal s tím, že mě porazí. Zůstal jsem tam stát jen s Peterem Bellou. Byl asi o hlavu vyšší než já, měl super formu, já sice taky, ale byl trochu vyřezanější. V tu chvíli jsem si uvědomil, že jsem maličký krůček od titulu mistra světa. Byl jsem hrozně napjatý, trochu jsem si i věřil, protože po estetické stránce jsem byl podle mého názoru lepší. Peter mi podal ruku a řekl „gratuluji k vítězství“. Nějak jsem to nepobral a ani neodpověděl, protože sekundu po tom, co mi tohle řekl, mě vyhlásili na druhém místě. Šel jsem se smíšenými pocity do popředí. V momentě, kdy mi na krk dali stříbrnou medaili, tak mi vše docvaklo.

V tu chvíli jsem se stal vicemistrem světa, dosáhl úspěchu, se kterým jsem ani nepočítal. Chopil se mě stav, který bych popsal jako euforii. Radostí jsem nevěděl, co dělat. Co se týče vítěze, Petera, tak přiznávám, že byl větší a měl lepší formu. Pokud to čte, tak mu tímto ještě jednou gratuluju :).

Když jsem odešel z pódia, všichni mi gratulovali. Rodiče, trenéři, kamarádi… Udělal jsem pár fotek s rodiči, snědl pár koláčků a čokolád. Rodiče už museli odjet, tak jsem se s nimi rozloučil, odešel do sprchy smýt barvu. Rychle jsem se oblékl a šel hledat Majkla s Petrem Oplíštilem. Našel jsem je v McDonaldu, kde jsem utratil pár forintů.. Pak jsme odjeli na hotel a připravili se na závěrečný banket. Ten začal snad o 2 hodiny později, než původně měl. S klukama jsme si mezitím dali přípitek. Na rautu jsme se samozřejmě všichni pořádně nacpali a užívali si jídla. Všichni byli skvěle naladění a byla perfektní atmosféra.

Asi kolem druhé hodiny ranní jsme dorazili na pokoj. Já však byl stále v euforii, měl jsem hodně zrychlené dýchání i tep a nedokázal jsem usnout. Kolem čtvrté hodiny ranní jsem uslyšel klepání na dveře. Byly to holky se slovy „taky nespíte? Tak pojďte k nám, máme tam jídlo“. Tak jsme samozřejmě šli a pokračovali v přecpávání bříšek :) . Ráno jsme normálně posnídali, sbalili všechny věci, nastoupili do autobusu a jelo se domů. Cestou jsme pojídali zbylé jídlo. Autobus mířil do Opavy a po cestě měl několik zastávek, na kterých vysazoval závodníky a trenéry.

Rád bych pozdravil všechny kamarády, s kterými jsem prožil za těch 14 dní opravdu hodně. Děkuji i Martinu Novotnému a Lídě Čížové za vše, co pro mě (nejen pro mě, ale pro všechny) udělali. Byla to dobrá parta, našel jsem si nové kamarády, zažil s nimi „špatné“ i dobré chvíle…

Majkl těsně před odjezdem na finále

určitě každý po jednom z nich toužil

kluci nás přijeli podporovat

s tátou a bratrem

S Lídou

s absolutním vítězem Danielem Hillem

koláčky od babičky :)

úspěšné, české, krásné.. musel jsem se s nimi vyfotit

další krásný okamžik..

s Majklem jsme byli team od začátku do konce

...